Terezín

V pondělí 5. června ráno jsme se vypravili do města Terezín, kde na nás čekalo ubytování v Magdeburských kasárnách. Cesta proběhla bez problémů a my byli připraveni na první kontakt s městem, ghettem a pevností. Brzy nás čekala přednáška, kde jsme zkraje zjistili, že Terezín vůbec nebyl koncentrační tábor, ale pouze věznice, kde lidé čekali na následný transport. Navštívili jsme terezínské Muzeum ghetta, které nám dokreslilo obrázek toho, v jakém prostředí zde lidé přežívali. Po výtečné večeři jsme navíc zhlédli fiktivní film s realistickými prvky tehdejšího života. Většina z nás následné večerní volno strávila venku zkoumáním ulic na vlastní pěst.
V úterý 6. června naše vzdělávání pokračovalo v Malé pevnosti, která sloužila jako věznice už za první světové války. Opět jsme se přesvědčili o hrůzách, jež se dříve udály v těchto prostorách. Dalším bodem na programu byla beseda s pamětnicí paní Doris Grozdanovičovou, což bych označila za nejsilnější moment a zážitek celé exkurze. Mnoho z nás paní Doris dojala svou upřímnou a odvážnou zpovědí.
Po obědě nás čekala prohlídka expozic věnovaných původní pevnosti. Byli jsme obeznámeni s důmyslným obranným a útočným systémem této pevnosti, jenž nám Josef ll. zanechal. Všichni jsme obdivně kývali hlavami, jak vymyšlené to tenkrát měli. 
Následovala názorná ukázka podzemních chodeb. Zde se také odehrál náš nejzábavnější zážitek této cesty. Bylo nám nabídnuto si jednou z úzkých chodeb projít tak, jak v nich chodili vojáci dříve. Zcela potmě. Valná většina z nás si dodala odvahy a hrdě se vydala poslepu za dobrodružstvím. Chodby byly úzké akorát pro jednoho a narovnat se mohl pouze člověk s výškou do 170 cm. Brzy po našem startu jsme se rozhodli jako třída semknout, a tak jsme se chytili za ruce a jako had se vydali ke svému cíli. I přestože jsme narazili na slepou uličku a museli se vracet, jsme cestu úspěšně zvládli- nikdo se neztratil ani nezranil a všichni jsme se cítili poměrně hrdí sami na sebe a na své spolužáky.
Nakonec nás čekal odjezd domů, byli jsme sice unavení, ale v srdci zůstaly emoce a zážitky. Za celou 3. B bych ráda poděkovala paní učitelce Bodlákové a panu učiteli Dřevikovskému, že si dali tu práci a námahu se zařizováním a umožnili nám toto celé zažít.

Aneta Broučková